Mám na svém stole dva kalendáře. Ten český proto, abych věděl, kdo má kdy jmeniny. A při letmém pohledu jsem zjistil, že dnes je dnem památky obětí komunistického režimu.
Přesto že kalendář tento den uvádí jako den významný, je mi jasné, že tomu většina lidí pozornost věnovat nebude. Bohužel. Zapomínáme. A dobu, ze které jsme dostali šanci se v roce 1989 vymanit, si dnes idealizujeme. Nezajímají nás mrtví, nezajímají nás zničené životy tisíců těch, kteří odmítli jít bok po boku s největší zrůdností, kterou kdy člověk vymyslel. Vzpomínáme na laciná vajíčka, pivo a tuzemský rum.
A aby toho nebylo málo, opět se mnozí z nás začínají pootáčet směrem na východ, ze kterého už jedna pohroma přišla a znovu hledí k Rusku a jeho vůdci Putinovi, jako k novému mesiáši, k spasitelovi. Historie se opakuje, tak jako kdysi hrdinové s hlavou hluboce zaraženou pod peřinu nadávali na Husáka, Štrougala a na Brežněva, titíž lidé nadávají na politiky směrem na západ od hranic. Občas oprávněně, to je nutno přiznat ale podstatou oněch nadávek není ani tak kritika toho, co kritizováno má být ale odmítání všeho amerického a západního obecně. A tak se Česká republika pomaloučku vrací, k velké radosti bolševické partaje do starých kolejí.
A vlastně se ani není moc čemu divit. Nepovedlo se vychovat novou generaci politiků. U kormidla se jako sepie drží stále tytéž hydry, které tam naskočily těsně po roce 89, s minulosti hodně neznámou a nejasnou a čím více čas ubíhá, tím více zamlženější je.
Měli bychom dnes vzpomenout těch, kteří položili své životy za svobodu. Protože svoboda je to nejcennější co člověk má. Ono je sice krásné namazat si tlustě krajíc, ale co z toho, když máte nohy v okovech?
Sto milionů lidských životů stál tento nelidský experiment. Celosvětově a je to číslo velice střízlivé, protože skutečná data z Číny, Kambodže a Severní Korei se asi nikdy nepovede dohledat, stejně jako se to nepovede u SSSR.
150 tisíc z Latinské Ameriky je rovněž asi podhodnocené, protože to tohoto počtu nejsou započtení zmizelí po řádění banditů Castra a Che Guevary.
Budování komunismu a revoluce s tím spojené, kdekoliv ve světě, přinesly lidstvu jen zmar a bolest. Bohužel, není možné se podobnému zvěrstvu jednou provždy vyhnout. Lidé jsou ochotní naslouchat slibům a sladkým řečičkám o spravedlivé společnosti, kde o všechny bude postaráno a všichni budou žít v nekonečném blahobytu.
Doba budování komunismu vyhovovala především těm, kteří z lenosti, neschopnosti nebo prostě z vyčůranosti nebyli schopni se o sebe sami postarat. A ti teď také nejvíce křičí a volají jak je vše špatné a jak bylo vše dobré.
Já rozhodně netvrdím, že vše je dobré a že vše bylo špatné. Jenže to co je dnes špatně, za to si milí Čechové, Moravané, Slezané, Chodové a Pražané můžete sami. A nevěřím že po volbách se něco změní protože:
"Já koblížek, koblížek,
po sýpce metený,
po truhlách škrabaný,
smetanou mísený,
na másle smažený,
na okénku chlazený.
Já dědečkovi utekl,
já babičce utekl:
a tobě, zajíčku, také uteču."
Všem ten koblížek nakonec uteče.
A kdo bude váhat, dostane dvě malá křídla a bude to.
Tak to prostě v české politice po roce 1989 a v roce 2017 chodí.
Na oběti komunismu si dnes asi vzpomene málokdo. Kdo si všimne poznámky v kalendáři možná jen mávne rukou. Jenže historie se ráda opakuje. A v Česku je k tomu opakování našlápnuto hodně razantně.
