A protože kromě srážky s blbcem, patří k největším tragediím lidstva i schopnost uvěřit kdejakému nesmyslu, vzniklo toto mé dnešní zamyšlení, jakýsi pokus vyvrátit mýtus, šířený jistými rudými poskakovači, kteří se tu a tam vynoří.
Inspirací mi byl blog pana Bedřicha Marjanka, který se zde zabývá jednou z nejsmutnějších událostí československých dějin, vraždou Milady Horákové, zločinným komunistickým režimem.
V diskusi se pak objevili dva, co se snažili tuto vraždu zlehčit a dokonce srovnat s popravou manželů Rosenbergových v USA. Nejprve tedy asi bude nejlépe, když napíši svůj postoj k tomuto případu.
Zatímco v případu Julia Rosenberga se zdá být jeho vina prokázána, jeho manželka Ethel se pravděpodobně stala obětí svého bratra, který výměnou za nižší trest a ochranu své ženy, svou sestru prostě udal a řekl o ní věci, které se nezakládaly na pravdě. To ostatně sám posléze po létech přiznal, když řekl, že na manželce mu záleží více než na rodičích či sestře a že by to udělal znovu.
Nyní k samotnému jejích zločinu. Dějiny států jsou dějinami špionáže a každá země by měla mít takové mechanismy, které zabrání vyzvědačům protivníka se k tajemstvím dostat. Pokud k tomu přesto dojde, pak jen sotva můžeme vinit špiona, ale je nutné se podívat do vlastních řad, kde jsme udělali chybu a poučit se, aby se to nestalo. Jinou kategorií jsou samozřejmě zrádci, kteří úmyslně vstoupí do služeb země s cílem takové materiály získat. Nicméně, to není podstatné. Pro mně, jako pro člověka který si lidského života váží nade vše, je jakýkoliv trest smrti nepřijatelný. A už vůbec nejsem schopen akceptovat smrt za banality typu protistátní či špionážní činnosti. Jsou samozřejmě v trestu smrti výjimky, kdy je oprávněný, ovšem zde by mělo platit hlavní pravidlo, že nejlepší je okamžitá eliminace a zde mám především na mysli vrahy a znásilňovače dětí a starých osob. Ale to už odbočuji a to nechci, protože můj blog není o trestu smrti jako takovém.
Takže zpět ke kauze Rosenbergovi. Jejích proces byl poznamenán mezinárodní situací a blázincem, který v USA vypukl. Neamerická činnost, boj proti komunistické hrozbě a podobně...hodně jsme všichni o tom četli a například Jiří Voskovec by o tom mohl vyprávět, kdyby žil, stejně jako například Charlie Chaplin a další umělci. Důležitá je ovšem jiná věc. V USA se od té doby režim nezměnil .Stále si drží demokratické principy a po celá desetiletí od procesu, objevovaly se snahy o jeho revizi, především o omilostnění Ethel Rosenberg, Nikdo z těch, kteří popravu zpochybňovali nebyl za své názory ani uvězněn ani jinak ohrožen. Děti manželů Rosenbergových a jejích příznivci aktivně vystupovali proti nelidskosti trestu smrti v případě jejích rodičů a já znovu opakuji, a nemohu to říci jasněji, v tomto případě s nimi naprosto souhlasím, i když o vině Julia Rosenberga pochyby nemám.
A nyní se vraťme do Československa, což bude smutně krátká zastávka. Až na velice krátké období kolem roku 1968 nebylo vůbec myslitelné jakékoliv zpochybnění či dokonce zmínka o Miladě Horákové. Až do roku 1989 bylo toto téma naprosté tabu. A zůstává jím i nadále pro pokračovatele tehdejší komunistické strany. Zatímco v USA ze režim nezměnil a i v době, kdy měli moc ti, co na smrti manželů Rosenbergových nesli svůj podíl, se tento rozsudek veřejně kritizoval, v Československu v době vlády KSČ jakákoliv zmínka o Miladě Horákové byla spojena s rizikem dlouholetého vězení.
Zatímco kauza manželů Rosenbergových probíhala od zatčení do popravy více než 3 roky, v případě Milady Horákové vše proběhlo za necelý rok, přičemž od začátku procesu do vraždy neuběhl ani měsíc..
Takže každý, kdo chce tyto dvě události srovnávat, je naprostý pitomec protože i malé dítě si umí dovodit, že za 8 dní procesu není možné v "hrdelní" kauze předložit všechna svědectví, všechny důkazy a správně zhodnotit podíl viny či neviny.
Celý případ kolem Milady Horákové byl jen důkazem toho, jak probíhal tehdejší systém v Československu. Vládní představitelé byli jednoznačně v područí sovětských poradců, kteří jím rozsudky dodávali předem a myslím si, že i samotný arci démon Gottwald se třásl strachy, aby se hledáček Stalinových zrůd nezaměřil i na něj. A možná k tomu nebylo daleko. Možná tomu zabránila samotná Stalinova smrt. To se asi nikdy nedozvíme. Co ovšem dnes víme bez jakýchkoliv pochybností je, že procesy z let padesátých v Československu neměly nic společného se spravedlností ani se zákony. Bylo to čištění společnosti podle potřeb vedení SSSR.
Proto nesmíme na oběti těchto procesů zapomínat. Dokonce nesmíme zapomínat i na ty oběti, které předtím aktivně na procesech pracovaly, protože jejích osud jasně říká, že jednou podáte ruku zlu, nemáte jistotu že následně nepohltí i vás.
Jakkoliv si dnes, především mladí lidé, myslí, že komunismus je mrtvý, faktem zůstává, že to hlavní co tato ideologie vytvořila, tedy participaci na tom nejhorším co v člověku je, přežívá a přežívat bude. Nositelé komunistických myšlenek, samotná komunistická strana v České republice, jsou přímými pokračovateli těch co páchali zlo po válce a po celou dobu do roku 1989. Mohou to tisíckrát popírat, mohou se zlobit a hlásat že jsou dnes demokratickou , státotvornou stranou. Nikdy jím nesmíme věřit. Fakt že jsou stále volení je varovným mementem našeho svědomí. Ukázkou, že k tomu, abychom se z chyb minulosti poučili nám ještě nějaký ten krok schází.
Nesmíme zapomínat.
http://www.totalita.cz/seznamy/popravy.php
http://www.totalita.cz/seznamy/zatarasy.php
http://www.totalita.cz/seznamy/prechody.php
http://www.totalita.cz/seznamy/letci.php
http://www.totalita.cz/seznamy/1969_obeti.php