A nejsem si zrovna moc jistý že k lepšímu. Hovořím o úrovni informovanosti a sdělovacích prostředků obecně.
Žijeme v prazvláštní době. Stačí si otevřít počítač a hned se na vás chrlí láva informací, bez ladu a skladu, bez ohledu na to, jestli zrovna po této informaci prahnete. "Tumáš a čti, " říkají si asi redaktoři a tak vám bez obalu sdělují, že když kašlete, máte asi rakovinu a protože kašlete tak už je asi na léčbu pozdě. Jinde zase s hrůzou zjistíte, že bolest v zádech asi způsobuje rakovina ledvin a vy si v tom okamžiku uvědomíte, že vás ráno svinsky šlehlo v kříži. No a v létě, když se probudíte ve tři ráno zpocený, tak vám na mysl okamžitě přihopsá zaručená informace, že je to neklamná známka že jste HIV pozitivní. A unaven cestou z práce si uvědomíte, že vás bolí rameno, jak jste něco těžkého tahali, ovšem v tom okamžiku vzpomenete na zaručenou studii nějakého významného vědce, která říká, že bolest v rameni, rovná se infarkt.
Příjemce informací to má dnes holt těžké. A nejen na tomto poli. Jako malé robě, byl jsem za pomocí brutálního násilí dopravován k holiči, neboť rodiče usoudili, že mé vlasy už zaslouží zkrátit. Jojo, otec měl plešku tak záviděl a maminka ta pro klid v rodině raději neprotestovala. Jenže nějak kolem desátého věku mého hříšného života jsem našel pojednou v kadeřnické oficíně zalíbení. Chodili jsme na jedno místo a tam byly na stolku pro čekající připraveny časopisy. Hrozné sračky, jako Svět Sovětů, Květy, Vlasta ...kromě toho ale také Burda. Babinec, řeknete si, jenže...tento časopis, stejně jako většina západních magazínů, měl podstatnou část vyhrazenou pro reklamní sdělení a ty reklamy bývaly tůze zajímavé. Například reklama na novou vanu nebo domácí saunu. Oni ti kluci zápaďácký už tehdy věděli, jak kupce nalákat a tak každá tato reklama byla doprovázená fotografií nahé dívky. A tak, čekajíce na holičku, listoval jsem a okukoval ty kapitalistické slečny, netušíce tehdy, že ten boční pohled je sice hezký ale zepředu je to mnohem hezčí. Jenže takové fotky v Burdě nebyly. Zato dnes jsou všude. Zepředu, zezadu, zboku, zespodu a pěkně detaily. Ale stejně raději vzpomínám na tu Burdu a první Bravo a doby, kdy největším vzrušením bylo právě to objevování a hledání a to tajemství, postupně odkrývané.
Zatímco v rubrice "máš li cosi na duši, svěř se strýci Artuši", která vycházela v Mladém světě, se někdy v roce 1975 ptala dívka, co s tím, když se rozhodli s přítelem pro sexuální život a on jí pořád do pupku šťourá a šťourá a tu panenskou blánu ne a ne protrhnout, dnešní generace se už na nic neptá. Prostě najede internet, a má hned vše na dlani. Na monitoru. Správná technika orálního sexu a čím nacpat partnera aby vám to při něm chutnalo, výhody sexu análního, svazování a další a další podrobnosti.
Hmmm.
A proč to vlastně píšu?
Protože si říkám, jestli té otevřenosti není dnes už trochu hodně. Mrtvoly v přímém přenosu na titulní stránce, fotky zemřelých, podrobné popisování poprav, mučení a vražd. To je dnešní mediální svět.
A já trochu cítím smutek po časech, kdy vše bylo jinak.
Jo a tahle kapela je z Tunisu. To jen pro ty, co stále hledají rozdíly. Takže nezapomínejte:
Jediné správné a nejlepší náboženství je hudba a všichni jsme bratři a sestry.
