Naprosto souhlasim se systemem oko za oko a jeste kopnout do kolen. Pokud si nekdo zacne, nezaslouzi si nic jineho. A odpoustet darebakum a zlocincum je z osobniho hlediska pitomost, ze statniho zlocin. Proto CR nikdy nemuze byt pravnim statem, protoze pravni system nechal vsechny zlociny komunismu bez trestu.

Proč máme odpouštět? Zub za zub, oko za oko, vede k tomu, co jste popsal, za jednu facku je přirozené dát dvě facky, je tendence konflikt eskalovat. Proto je cesta odpuštění. Ovšem odpustit nemohu nikomu, kdo svých hříchů nelituje. Když však pak mohu odpustit, měl bych zapomenout. Já mohu odpustit, ale společnost si to musí pamatovat! Zejména pokud jde o masivní systematické poškození!

Přátel z Ruska si mohu vážit, ale musím si být stále vědom agresivity Putinova ruského imperialismu!

Svůj názor jsem vyjádřil na obdobně tematicky zaměřeném blogu pani Beaty. A myslím si, že odpouštět je lidské.

Jedním z předpokladů abych mohl někomu odpustit je, že ten dotyčný si uvědomí co provedl, snaží se to napravit a jednoznačné se přizná. Nic z toho rusáci neudělali.

Přesně.

Odpuštění je především důležité pro náš budoucí život. Život v nenávisti a neodpuštění člověka nakonec zničí. Vy jako příklady uvádíte celosvětové křivdy a násilí. Nikdo po vás nechce abyste odpouštěl zločiny komunismu, nebo fašismu. Odpuštění je věc cistě osobní a týká křivd a ublížení v našich osobních životech. Takové odpuštění není nebezpečné, ale je naopak zdravé. Zbavuje nás touhy po mstě a dává do našich životů pokoj.

Neodpustit a toužit po pomstě je dost rozdíl. Já osobně jsem typický příklad člověka, který neodpouští. Jesltiže mi někdo ublíží, vytěsním ho, pokud to jde, ze svého života a pokud to nejde, jednám s ním vyhradně věcně, nevycházím mu nijak vstříc a dávám si na něj velký pozor. A vyplácí se mi to. Dobrovolně jsem jen s lidmi, s nimiž je mi dobře a nemám důvod čekat, kdy mě kopnou do kotníku. A sleduji kolem sebe neustále takové, kteří "odpouštějí", případně si namlouvají, že ten, kdo jim ublížil nebo je zneužil "to tak nemyslel", "si to neuvědomil", "toho lituje", "není takový" atd. atd. a nechávají se systematicky stále stejnými lidmi otloukat, podrážet a využívat.

Pokud jde o mstu, nemstím se. Nejspíš hlavně proto, že mi nestojí za to, vynakládat námahu. Ale upřímně nevím, jak bych se zachovala, kdyby se mi naskytla příležitost k pomstě (aniž bych musela vyvinout nějakou iniciativu) nebo mi někdo ublížil opravdu těžce a zásadně, tak že by mi poničil život.

Jádrem problému v současné střední Evropě je fakt, že Rusko se chová jako revanšistický stát. Nesmířilo se se ztrátou tohoto území na konci studené války. Odmítám psát eufemizmy, že by zde v době do roku 1989 měli Rusové pouze "vliv". Oni to tu brutálně ovládali vojenskou silou a považovali to za své území. Jejich armáda to tu brázdila v roce 1956 (agrese proti Maďarsku) v roce 1968 (agrese proti Československu a milionová armáda SSSR operující kvůli této agresi ve Střední Evropě). Zamlčet nelze ani 16 obrněných ruských divizí na polských hranicích v roce 1980 jako pohrůžka agresí. (Papež Jan Pavel II. tehdy napsal velmi rázný dopis Brežněvovi, v němž ho žádal, aby se útoku na Polsko zdržel. Brežněv neodepsal, ale jeho skutečnou odpovědí bylo to, že k agresi nedošlo).

Tím chci říci, že ve chvílích, kdy vás má někdo vyhlédnuté jako "oběť svých zájmů" , by bylo sebevražednou hloupostí vrhat se mu do náruče a cosi mu lacině, sentimentálně "odpouštět". Takové "odpouštění" je velmi nebezpečné - je to sebevražedná hloupost.

Odpouštět lze minulá příkoří, avšak nezbytnou podmínkou je, aby ten, kdo příkoří spáchal, vůbec o odpuštění stál a sám své viny uznal. Je to tvrdý, namáhavý proces, žádná laciná sentimentalita. (Vždyť kolik lidí má například problém uznat, že jsme se opravdu i my dopustili zločinů při vyhánění Němců po skončení války)

...

Jistě, je tu ještě jeden aspekt. Je velmi zdravé a prospěšné, když člověk uvnitř sebe odpustí a smíří se i bez účasti toho druhého, jenž ublížil. Ze své vlastní zkušenosti mohu říci, že je to věc velmi dobrá pro nitro člověka, který takto odpouští. A rodí se z ní pokoj. Přinejmenším v tom, že člověk, který se usmířil uvnitř sebe, nepotřebuje oplácet zlo zlem.

..."Rusko se chová jako revanšistický stát"...jak se podle vás pak chová jiná západní mocnost, jako agresívní, nesmířená s tím, že již není supervelmocí?...

stejným metrem...

Vaše hodnocení je jednostranné, chybí vám stejný metr minimálně při porovnávání zla SSSR versus USA...vaše odpouštění je nebezpečně, když za jednu utrženou ránu chcete oplácet dvěma a ještě ranou pod pás...

Pokud chcete konkrétní příklad o raně pod pás, nejenom mezinárodnímu právu, ale také vší myslitelné civilizovanosti a slušnosti, pak je to ruská agrese proti Ukrajině

Odpustit se dá, zapomenout však nikoliv.

Pane Martine, včera již bylo dost pozdě na to, abych Vám pod článkem Beaty o roce odpověděla na Vaši otázku, takže až nyní.

Svoji zlobu máte namířenou stále proti Rusku, jenže nevíte nebo nechcete vědět nic o politice USA anebo o tom jen nepíšete. V Latinské Americe to byla například Panama, ve které budou v tomto roce vzpomínat třicetileté výročí americké invaze - bombardování, zabití více než tisíce civilistů, vypalování obytných domů, uvěznění více sedmi tisíců lidí bez soudu. A to je jen střípek z konání americké armády po světě. A tak je potřeba brát sovětskou invazi i ve srovnání s americkými invazemi a uvědomit si, že stálé připomínání roku 1968 je součást dnešní propagandy.

mám li být velice lapidární, tak je mi celkem fuk, co provedli Američané Panamě, pro mne je rozhodující, co provedl SSSR nám.

Nejhorší je, když člověka spaluje nenávist.

Takže zapomenout určitě ne, ale odpouštět je lidské.

Odpouštět ANO - ale současně se postarat, aby mé děti věděly, co bylo. NEZAPOMENOUT ! , jak se k nám chovali .

Protože jsou dnes mezi námi "soudruzi", kteří trolí a upravují historii.

Nerad bych se dožil doby, kdy budou prudit, že koncentrační tábory neexistovaly, nebo jen v Hitlerovském německu (na ty v Sovětském svazu rádi zapomínají) ...