Není nebezpečné odpouštět a zapomenout, je nebezpečné požadovat odpuštění a pokání, to pak se nejedná o dobrovolný čin na základě vlastního sebepoznání, ale čin vynucený a vynucovaný.

, tak tohle se fakt povedlo: včerejší naše diskuze pod mým blogem - na téma odpuštění. Je to fakt slušnej kousek - od těch životních náhod-nenáhod, že přesně tak, jak píši v dnešním blogu, se stalo:-): naše debata v diskuzi mě tak inspirovala, že v noci jsem chtěla na to téma psát. Přemohla mě ale únava...a ráno koukám a vy to měl stejně:-)))- napsal jste na to téma. A pak se ještě zadařilo, že jsme hned po sobě. Tomu říkám - "síla osudu". Mějte se fajn, Martine.

Pane Braune, mám názor odlišný. Pro mě osobně je odpuštění nejtěžší věcí v životě. V některých případech však vím určitě, že by se mi opravdu ulevilo, kdybych odpustil. Přesto milovat své nepřátele nedokážu. Jinak věci o kterých píšete, proč nejste odpuštění schopen, plně chápu. Myslím, že nejlepší věc, kterou můžeme udělat v našich životech je nevytvářet zlo a nezamotávat se do situací, kdy nám může být ublíženo. Samozřejmě, že ne vždy to jde. I tak bychom se měli o odpuštění pokoušet, i když třeba pro mě patří k těm nejtěžším bojům. Za vnitřní pocit úlevy bychom bojovat měli.

Milovat své nepřátele - dle mého nejde tak o to, padnout si s nimi do náruče a veselit se na potkání. Spíše jim vlastním životem naznačit, že jste bez nenávisti, bez pocitu ukřivdění.

Už jsem to tady jednou psal. Měl jsem možnost hovořit s lidmi, které poznamenalo šoa. Němci jim zabili celou rodinu atd., věznili je v KL. A ani u jednoho z nich jsem nepostřehl nenávist vůči svým trýznitelům. Totéž bylo zřejmě u otce Anastáze Opaska, který vždy tvrdil, že se úpěnlivě bránil tomu, aby začal nenávidět "své" bachaře.

Chápu to tedy v tomto smyslu. Je však samozřejmé, že toho jsou schopni pouze výjimeční jedinci, ke kterým vzhlížím s úctou a respektem. A vědomím, že se od nich musím stále učit.

Pěkný den, pane Šiku.

"Udeří li tě někdo do levé tváře, práskni jej přes obě."

No vidíte, a právě proti tomuto principu je "oko za oko" Mojžíšova zákona velkým pokrokem: odplata má být odpovídajíc provinění, nikoli násobná. Nemluvě o tom, že zavádí "náhradní plnění". Tím umožňuje srovnání sporu a brání jeho eskalaci až do kmenových válek vzniklých z krevní msty.

Vycházíte z mylné představy, že tvář dobrého člověka je stejně cenná jako tvář násilníka, který si začal. Nedělám si legraci. Kdo si začal, je důležité. Nemá smysl se trápit nenávistí a záští. Pokud však ten, kdo si začal, se neomluví, činu nelituje a nesnaží se škodu napravit nebo ji nějak kompenzovat, tak si zaslouží trest. Jako osoba se takovému člověku pak vyhnu. Jako společnost se musíme před takovými společnostmi, kmeny, organizacemi atd. chránit.

Násobná odplata v principu třeba není. Je však třeba i myslet na prevenci recidivy a proto někdy násobná odplata pomáhá. V současnosti jsou tresty nižší než činy zločinců, například za vraždu někdo dostane pouze několik let ve vězení a pak je propuštěn na svobodu.

Na druhou stranu, zločinci jsou často psychicky nemocní lidé. Měli by se léčit a pomáhat jim zapojit se kladně do společnosti.

Blogy jsou dobré k vyjadřování názorů. Samotnou, tvorbu názoru chápu tak, že vychází ze zdroje. Z toho odžitého + nepřeberného množství faktických informací. S nástupem internetu jsou dostupné - Jde pouze o zájem hledače. U mne, pohledem na Rusko, je to jako se SSSR. Zvláštní země, beze změn - Imperiálními výboji uskutečňuje své zájmy - Pochopitelně hovoří o dobru. Změny, žádné nespatřuji. Tradiční - Říše zla ...I součást tamní kultury v podstatě bez zájmu změn ...

Na všechno se dá dívat i Emočně - Psát o tom. Prohodit to reálné zlo za dobro. Člověk se tak uzavře do své bubliny, sní si o nesmyslech. Pak mu každý článek vyjde stejně - Oroduje novodobé zločince - země. Kdo k tomu postaví názor jiný - Je Fašista i Hyena. Nenávist programem není - Tedy s tímto pojmem ani nepracuji. Vytvořil jsem si bonmot vlastní - Bůh není mstivý - Bůh si pamatuje ...

"Blogy jsou dobré k vyjadřování názorů."

Bezpochyby. Ovšem pouze v případech, kdy autoři mluví sami za sebe a tuto skutečnost v něm uvedou. V poslední době se tu ovšem roztrhl pytel s takovými, kteří si tu hrají na mluvčí národa a navíc pod dojmem svých emocí.

Martine, tak nějak domýšlivě předpokládám, že Vaše reakce je na můj blog. /pokud ne, tak prosím link/. Teď k meritu. Pokud jsem to pochopil, tak si trochu odporujete. V první části se k odpuštění stavíte zamítavě, abyste na konci připustil, že je to možné za jistých podmínek.

A o tom to všechno je. Mohu celý život vést osobní válku, abych na jeho konci zjistil, že to nebylo k ničemu, že jsem se nikam neposunul. Nebo si uvědomit, že i já jsem někomu - třebas nechtě - ublížil a že mi jeho odpuštění přineslo nenahraditelný pocit. Nikdo po nikom nechce, aby zapomínal. Hrůzy, o kterých píšete, nesmí zapadnout. Nicméně - máte pocit, že bychom jako národ měli pořád stavět na bavorské hranici bunkry a každého Němce pro jistotu hnát vidlemi zpátky? Každého Poláka (nechovali se k nám zrovna přívětivě v první polovině 20. století). Co Rakušané a jejich Habsburkové? Taky žádný med v 18. a 19. století. Nebo půjdeme ještě dále?

Kam až zajdeme v naší ukřivděnosti? A co my? Zvěrstva tzv. RG těsně po válce? Co náš komunismus a násilí na vlastních občanech?

Samozřejmě, že není účelem stát se automatem na odpouštění. Pokud druhá strana nechápe, o co jde, je třeba zůstat na místě a dát zdvořile najevo, že víte a čekáte. Nic víc.

Nenávist není cesta. Tahle emoce nakonec vždycky jako rakovina sežere svého nositele a nedá mu prostor pro lásku. "Milujte své nepřátele" není pitomost, ale jediná možná cesta, jak vyskočit z té smyčky, která způsobila všechny války, holocaust atd. To není naivita, jak je možné se domnívat, ani resignace. Přeji Vám hezký den do Kanady.

Není na vás ale na paní kolegyni Beatu Krusic. S vaším posledním odstavcem souhlasím a taky jsem o nenávisti nepsal. Nenávist je něco, čeho paradoxně vůči lidem nejsem schopen. Ale stejně tak nejsem schopen odpuštění jen tak pro nic za nic, jen proto že by mi to snad přineslo nějaký pocit úlevy. Vím že nepřineslo. A zapomenout? To už vůbec ne. To je cesta do pekel, kterou dnes hromadně propagují levičáci a bolševici. Jako že máme jít dále a nehrabat se v minulosti. Že zlo už je pryč a nevrátí se. Vrátí a vrací se právě proto, že jsme dovolili naším dětem zapomenout, lépe řečeno že jsme nebyli schopní dostatečně připomínat.