Já nejsem hate free. Proč?

Přestože necítím nenávist k žádnému člověku, i když pár takových, kterým bych rád zakroutil krkem by se našlo, nemohu se ztotožnit s ideologii hate free či hate free culture.

Jak jsem napsal v povinném perexu, nenávist k lidem není to, co by mnou cloumalo. Ano, nenávidím komunismus, islám a spolu s ním organizované církve, ať už si říkají jakkoliv. Přesto, nebo právě proto se odmítám stát součástí jakési, novodobě populární hry na hate free.

Celá ta šaškárna, s tímto přiblblým názvem má za cíl jen jedno jediné. Nutit lidi, aby poslušně jako ovce následovaly ideu, že všichni na sebe musíme být hodní, musíme se milovat, musíme se tolerovat. Protože jsme sice stejní a v teče nám v žílách stejná krev, nicméně přicházíme z různých kultur a nemáme proto právo kritizovat ty druhé.

Připomíná mi to příběh, který jsem před léty četl v jednom časopise, o skupince mladých křesťanů, kteří odjeli někam do Kambodže nebo tam někde, přesvědčovat, snad Rudé Khmery, že mají složit zbraně, pomodlit se a pán že jím odpustí. V časopisu byli usměvaví, z každé fotky čišelo nadšení a optimismus a přesvědčení, že jsme přece všichni lidé a nejsme zlí, když už jsme jednou byli stvořeni k obrazu božímu. Tito mladí lidé odjeli, a už je nikdy nikdo neviděl.

A my jsme dnes ve velmi podobné situaci. Agitátoři a agitátorky různých hate free spolků, nás přesvědčují, že se musíme mít vzájemně rádi, milovat se a samozřejmě se mezi sebou i množit, protože tak je to správné. Podle nich. A kdo tomu nerozumí, nebo kdo to kritizuje, je rasista, xenofob a bubák.

Jenže o tom to není. Evropa čelí invazi uprchlíků, kteří přicházejí a odmítají přijmout fakt, že oni jsou ti kteří žádají a musí tedy přijmout stav takový jaký je a neklást si podmínky. My jsme je sem nezvali. Tedy, jedna čarodějnice ano, ale ta nemluví za celou Evropu. Je hodně nesnadné, milovat a otevřít se lidem, kteří drží hladovku, protože jím nechutná jidlo, kteří odmítají ten či onen kus oblečení, kteří křičí, že chtějí banány a jablka. Tito lidé si neuvědomují, a zjevně je to ani nezajímá, že jsou obyvatelé Evropy, kteří si nemohou dovolit ani to, co oni dostávají v detenčních centrech. Že jsou staří lidé, kteří by například za rýži s kuřetem byli velice vděční, ale nikdo jím ji nepřipraví, protože prostě na to nemají peníze.

Je těžké takovéto příchozí milovat a vítat s otevřenou náručí. Přesto jsem si jistý, a jsem o tom přesvědčen, že nikdo z nás, co se staví kriticky k současnému vývoji, necítí nenávist k uprchlíkům. Naopak, tuto nenávist šíří všechny ty nevládní a vládou a také cizími vládami podporované spolky, které ze zloby vlastně žijí. Tyto spolky vylézají z kanálů vždy, když je nějaká krize. Popravdě řečeno, nikdy nikomu nepomohly, jen křičí a žvaní a jsou bohatě sponzorovány.

Necítím nenávist, ale nejsem hate free, stejně jako jsem nebyl a nejsem Charlie. Jsem jen člověk, který má rád tuto zemí, s celou její, místy podělanou historii. Má rád tento kontinent, protože Evropa je prostě Evropa. A Evropou by zůstat měla i do budoucna. Neislámskou. Prostě Evropou pro všechny dobré lidi.