Na co pan Stejskal v blogu o imigraci zapomněl

Pana Stejskala čtu velmi rád. I když ne vždy souhlasím s jeho názory kompletně, většinou je jejích podstata v souladu s mým vnímáním. Včera ale napsal něco, s čím souhlasit nemohu.

Ve svém blogu, který najdete zde se zamyslel nad stále probíhající imigrační krizi a nad tím, že se údajně zapomíná na fakt, že i my, rozuměj Evropané, jsme byli účastníci imigračních vln.

Tento názor není nový. Už zpočátku, když se země, hlavně kolem Visegradu, postavily na zadní a odmítly vnucování jakýchsi kvot, se z Německa či Řecka ozývaly hlasy, že i my jsme kdysi utíkali a žádali o azyl. Ano, je to pravda. Jenže každá pravda má své "ale" a tato pravda má ale táááákhle velké " AAAAALEEE"

K emigraci měli lidé různé důvody. Byly to důvody politické, kdy nesouhlasili se stávajícím socialistickým zřícením, nebo, jako v mém případě, důvody ekonomické.Proč to nepřiznat. Spousta z nás odcházela proto, že prostě chtěli naplnit své sny, své touhy a žít tak, jak jsme si představovali. A všichni pamětníci víme, snad kromě pana Hermánka, že život za socialismu nebyl takovou selankou, pokud se týká sebeuplatnění. Nejen v ČSSR ale v celém východním bloku. Jistěže jste se mohli vyučit různým oborům, i studovat jste mohli, pokud jste vy nebo vaší rodiče moc nezlobili, ale následný život se většinou sestával s jednotvárného a monotonního každodenního rytmu. Do práce, z práce, na schůzi, ze schůze, na oběd,večeři, po večeři pivo, sex, fotbal a spánek. Pořadí si vyberte jak chcete. 

Ne každému to ale vyhovovalo. A tak se odjíždělo. Za splněním svých snů. Někdo měl štěstí, jako já, že měl kontakty a nemusel absolvovat otravné lágry. I když ani v těch lágrech to nebylo takové drama, jaké komunisti líčili.  Přesto se všichni snažili odsud dostat a postavit se na vlastní nohy. Budovat si život.  Nebýt pod opatrovnictvím velké strany. A tak se Češi, Slováci, Poláci a další rozlétali do celého světa a někteří dosáhli více a někteří méně toho, za čím šli. Ovšem osobně ani z vyprávění jsem se nesetkal s nikým, kdo by klepal na dveře sociálních úřadů a čekal až mu někdo něco šoupne. A i když ta podpora byla štědrá, hlavně po roce 1968, tak se všichni snažili být soběstační.

Tohle pan Stejskal zapomněl napsat ve svém blogu. Ano, i my jsme utíkali ale my jsme se snažili hostitelům cosi nabídnout. Protože o tom vlastně celá ta ekonomická emigrace je. Já něco nabídnu vám, a vy mi za to dáte co zasloužím. Férově. Jako v pohádce micimutr. Kdo viděl možná si vzpomene na Libušku Šafránkovou, jak říkala " udělej něco, cokoliv, a já pak také udělám. Pomůžu, když ty uděláš první krok" Aniž by tvůrci chtěli, napsali něco, co by se mělo zlatým písmem tesat. A rozdávat na potkání. V Řecku, Itálii, Francii, Německu. A jinde. 

To udělej něco, totiž  neznamená, že přijedu co vytouženého nového domova a vytvořím Ghetto a pouze čas od času vylezu pro podporu. Že budu křičet a dožadovat se peněz a ubytování a nového BMW.

Mezi uprchlickou vlnou nevidím vlnu, těch, kteří běhají od zaměstnavatele k zaměstnavateli a nabízejí se. Že budou dělat například na pásu, nebo na poli, nebo někde v jiné továrně, při zpracování ryb. Prostě cokoliv. Ta vlna se nějak nevlní. Jen tak sedí a čeká na další finanční dávku. A to je hodně špatné.

Já jsem naprosto přesně pochopil co měl pan Stejskal ve svém blogu na mysli. Psal jej jako humanista a to je nutné ocenit. Jenže hrozně se zmýlil. On totiž dal do jednoho pytle ty, kteří za sebou spálili všechny mosty ale svou vlastní píli, bez žebrání a bez vydírání, postavili mosty nové. Na pevných základech svého odhodlání a umu. A já říkám, že o takové imigranty by stála většina Čechů, Slováků a jiných národností. O ty, kteří sice nejsou jadernými fyziky, nebudou lékaři a vědci ale poctivou snahou se o sebe postarají sami. Bez toho aby byli komukoliv na obtíž či dokonce vnucovali svůj styl života.