Milada Horáková vs manželé Rosenbergovi

Abych byl upřímný, nikdy bych netušil, že napíšu blog, tyto osobnosti srovnávající, dávající dohromady tyto dvě tragické události lidské historie. Leč, jsou lidé, kteří dávají rovnítko i tam, kam rozhodně nepatři.

A protože kromě srážky s blbcem, patří k největším tragediím lidstva i schopnost uvěřit kdejakému nesmyslu, vzniklo toto mé dnešní zamyšlení, jakýsi pokus vyvrátit mýtus, šířený jistými rudými poskakovači, kteří se tu a tam vynoří.

Inspirací mi byl blog pana Bedřicha Marjanka, který se zde zabývá jednou z nejsmutnějších událostí československých dějin, vraždou Milady Horákové, zločinným komunistickým režimem.

V diskusi se pak objevili dva, co se snažili tuto vraždu zlehčit a dokonce srovnat s popravou manželů Rosenbergových v USA. Nejprve tedy asi bude nejlépe, když napíši svůj postoj k tomuto případu.

Zatímco v případu Julia Rosenberga se zdá být jeho vina prokázána, jeho manželka Ethel se pravděpodobně stala obětí svého bratra, který výměnou za nižší trest a ochranu své ženy, svou sestru prostě udal a řekl o ní věci, které se nezakládaly na pravdě. To ostatně sám posléze po létech přiznal, když řekl, že na manželce mu záleží více než na rodičích či sestře a že by to udělal znovu.

Nyní k samotnému jejích zločinu. Dějiny států jsou dějinami špionáže a každá země by měla mít takové mechanismy, které zabrání vyzvědačům protivníka se k tajemstvím dostat. Pokud k tomu přesto dojde, pak jen sotva můžeme vinit špiona, ale je nutné se podívat do vlastních řad, kde jsme udělali chybu a poučit se, aby se to nestalo. Jinou kategorií jsou samozřejmě zrádci, kteří úmyslně vstoupí do služeb země s cílem takové materiály získat. Nicméně, to není podstatné. Pro mně, jako pro člověka který si lidského života váží nade vše, je jakýkoliv trest smrti nepřijatelný. A už vůbec nejsem schopen akceptovat smrt za banality typu protistátní či špionážní činnosti. Jsou samozřejmě v trestu smrti výjimky, kdy je oprávněný, ovšem zde by mělo platit hlavní pravidlo, že nejlepší je okamžitá eliminace a zde mám především na mysli vrahy a znásilňovače dětí a starých osob. Ale to už odbočuji a to nechci, protože můj blog není o trestu smrti jako takovém.

Takže zpět ke kauze Rosenbergovi. Jejích proces byl poznamenán mezinárodní situací a blázincem, který v USA vypukl. Neamerická činnost, boj proti komunistické hrozbě a podobně...hodně jsme všichni o tom četli a například Jiří Voskovec by o tom mohl vyprávět, kdyby žil, stejně jako například Charlie Chaplin a další umělci. Důležitá je ovšem jiná věc. V USA se od té doby režim nezměnil .Stále si drží demokratické principy a po celá desetiletí od procesu, objevovaly se snahy o jeho revizi, především o omilostnění Ethel Rosenberg, Nikdo z těch, kteří popravu zpochybňovali nebyl za své názory ani uvězněn ani jinak ohrožen. Děti manželů Rosenbergových a jejích příznivci aktivně vystupovali proti nelidskosti trestu smrti v případě jejích rodičů a já znovu opakuji, a nemohu to říci jasněji, v tomto případě s nimi naprosto souhlasím, i když o vině Julia Rosenberga pochyby nemám.

A nyní se vraťme do Československa, což bude smutně krátká zastávka. Až na velice krátké období kolem roku 1968 nebylo vůbec myslitelné jakékoliv zpochybnění či dokonce zmínka o Miladě Horákové. Až do roku 1989 bylo toto téma naprosté tabu. A zůstává jím i nadále pro pokračovatele tehdejší komunistické strany. Zatímco v USA ze režim nezměnil a i v době, kdy měli moc ti, co na smrti manželů Rosenbergových nesli svůj podíl,  se tento rozsudek veřejně kritizoval, v Československu v době vlády KSČ jakákoliv zmínka o Miladě Horákové byla spojena s rizikem dlouholetého vězení.

Zatímco kauza manželů Rosenbergových probíhala od zatčení do popravy více než 3 roky, v případě Milady Horákové vše proběhlo za necelý rok, přičemž od začátku procesu do vraždy neuběhl ani měsíc..

Takže každý, kdo chce tyto dvě události srovnávat, je naprostý pitomec protože i malé dítě si umí dovodit, že za 8 dní procesu není možné v "hrdelní" kauze předložit všechna svědectví, všechny důkazy a správně zhodnotit podíl viny či neviny. 

Celý případ kolem Milady Horákové byl jen důkazem toho, jak probíhal tehdejší systém v Československu. Vládní představitelé byli jednoznačně v područí sovětských poradců, kteří jím rozsudky dodávali předem a myslím si, že i samotný arci démon Gottwald se třásl strachy, aby se hledáček Stalinových zrůd nezaměřil i na něj. A možná k tomu nebylo daleko. Možná tomu zabránila samotná Stalinova smrt. To se asi nikdy nedozvíme. Co ovšem dnes víme bez jakýchkoliv pochybností je, že procesy z let padesátých v Československu neměly nic společného se spravedlností ani se zákony. Bylo to čištění společnosti podle potřeb vedení SSSR.

Proto nesmíme na oběti těchto procesů zapomínat. Dokonce nesmíme zapomínat i na ty oběti, které předtím aktivně na procesech pracovaly, protože jejích osud jasně říká, že jednou podáte ruku zlu, nemáte jistotu že následně nepohltí i vás.

Jakkoliv si dnes, především mladí lidé, myslí, že komunismus je mrtvý, faktem zůstává, že to hlavní co tato ideologie vytvořila, tedy participaci na tom nejhorším co v člověku je, přežívá a přežívat bude. Nositelé komunistických myšlenek, samotná komunistická strana v České republice, jsou přímými pokračovateli těch co páchali zlo po válce a po celou dobu do roku 1989. Mohou to tisíckrát popírat, mohou se zlobit a hlásat že jsou dnes demokratickou , státotvornou stranou. Nikdy jím nesmíme věřit. Fakt že jsou stále volení je varovným mementem našeho svědomí. Ukázkou, že k tomu, abychom se z chyb minulosti poučili nám ještě nějaký ten krok schází.

Nesmíme zapomínat. 

http://www.totalita.cz/seznamy/popravy.php

http://www.totalita.cz/seznamy/zatarasy.php

http://www.totalita.cz/seznamy/prechody.php

http://www.totalita.cz/seznamy/letci.php

http://www.totalita.cz/seznamy/1969_obeti.php