Žádost o výjezdní doložku vidím poprvé, protože k ní jsem se i po opakovaných žádostech o devizový příslib nikdy nedostal.

Na Západ se z mého okolí dostali pouze kolegové starší 50 let, mně v osmdesátých letech bylo kolem třiceti a takhle "mladým" komunisté devizový příslib nedávali.

Alespoň nevím o nikom z mého okolí.

Známí, kteří emigrovali na Západ, tak přes Jugoslávii přešli na Italské hranice (dokonce s dětmi) a švagr při leteckém mezipřistání při cestě na Kubu.

Do SSSR jste jí nepotřeboval a já nevěřím, že vás srdce táhlo jinam

karma

Máte pravdu..a ten strach aby jsme vyplnili všechny formuláře podle předpisu..

Mě bohatě stačilo jak mě vydusili celníci při návratu domů na hranicích na Cínovci, když jsem při cestě do NDR projel kousek Polskem (u Hrádku nad Nisou) a to jsem zapomněl uvést co celního prohlášení. Tři hodiny a do poloviny rozebraný auto.

U žádosti o devizový příslib dostával žadatel pouze kladné vyjádření, o neschválení se po čase sám dovtípil. Pokud již nějakým způsobem člověk získal možnost vycestovat do kapitalistické ciziny, pak se často používal byl trik s "rukojmím", který vycestovat nemohl a zůstával doma jako pojistka návratu dotyčného.

Jo. Záporné vyjádření se nedávala, aby nebylo možno se odvolat.

Na západ mě komanči nepustili ani na víkend do Rakouska, do CCCP jsem se dostal individuálně na ověřené pozvání.

ano, lidská paměť je krátká. ještě byla možnost se na západ podívat s cestovkou. ovšem při počtu zájezdů a jejich ceně to taky nebylo jednoduché

Já jsem s partou v sedmdesátých letech jel s Octavii přes Lvov, Kijev, Oděsa. Viděl jsem neuvěřitelnou bídu zaostalost. Těch papírů co se muselo vyběhat. To bylo poprvé a naposledy, kdy SSSR povolilo inviduální turistiku.