Pane Braune, mám názor odlišný. Pro mě osobně je odpuštění nejtěžší věcí v životě. V některých případech však vím určitě, že by se mi opravdu ulevilo, kdybych odpustil. Přesto milovat své nepřátele nedokážu. Jinak věci o kterých píšete, proč nejste odpuštění schopen, plně chápu. Myslím, že nejlepší věc, kterou můžeme udělat v našich životech je nevytvářet zlo a nezamotávat se do situací, kdy nám může být ublíženo. Samozřejmě, že ne vždy to jde. I tak bychom se měli o odpuštění pokoušet, i když třeba pro mě patří k těm nejtěžším bojům. Za vnitřní pocit úlevy bychom bojovat měli.

Milovat své nepřátele - dle mého nejde tak o to, padnout si s nimi do náruče a veselit se na potkání. Spíše jim vlastním životem naznačit, že jste bez nenávisti, bez pocitu ukřivdění.

Už jsem to tady jednou psal. Měl jsem možnost hovořit s lidmi, které poznamenalo šoa. Němci jim zabili celou rodinu atd., věznili je v KL. A ani u jednoho z nich jsem nepostřehl nenávist vůči svým trýznitelům. Totéž bylo zřejmě u otce Anastáze Opaska, který vždy tvrdil, že se úpěnlivě bránil tomu, aby začal nenávidět "své" bachaře.

Chápu to tedy v tomto smyslu. Je však samozřejmé, že toho jsou schopni pouze výjimeční jedinci, ke kterým vzhlížím s úctou a respektem. A vědomím, že se od nich musím stále učit.

Pěkný den, pane Šiku.

Pro mne je možná jedním z nejsilnějších příkladů odpuštění, lásky k člověku a neškatulkování na "přátele a nepřátele" příběh dvou kněží (a zároveň řeholníků). jimž vhodili bachaři do cely na zem jako pytel brambor bezvládné, strašlivě zmlácené tělo Gustava Husáka a řvali přitom: "Tady zdechni, mezi flanďáky!"

Mysleli si, že je mrtvý, ale chtěli se o tom přesvědčit a zjistili, že ještě žije. Se vší pečlivostí a laskavostí jej ošetřovali. Později potvrdili své přesvědčení, že mu tím fakticky zachránili život.

Pak se ocitli znovu ve vězení za normalizace, kdy byl Husák u moci. Jeden druhého se ptal, zda nelituje, že tehdy Husákovi zachránili život. A potvrdili si vzájemně, že nelitují a že by to udělali znovu, kdyby na to přišlo.